Jak byste popsal svůj herecký život?
Během studia na škole jsem hostoval v pražských divadlech a po civilní službě v Hudebním divadle v Karlíně jsem nastoupil do angažmá v Plzni, kde jsem strávil více než 12 let. Tady jsem poznal spoustu skvělých kolegů a přátel. Po čase mi ale dramaturgie divadla vůbec nevyhovovala a odešel jsem na volnou nohu, abych se věnoval našemu rodinnému divadlu s maminkou Evou a Honzou Přeučilem.
Děláme divadlo nejen pro děti a s našimi hudebními pohádkami, představeními jezdíme po celé republice. Nejenže každý z nás hraje, ale v našem tříčlenném týmu máme i další funkce. Máma je ředitelka a její práce je stěžejní a nejtěžší. Jedná s pořadateli, domlouvá představení a sestavuje náš ferman. Honza dělá umělecký dozor a já se starám o technické a zvukové věci. Jsme dobrý tým a jsem rád, že nám to klape na jevišti i mimo něj.
Chtěl jste být vždycky hercem?
Chtěl jsem být potápěčem nebo pilotem. Když mě Mikuláš požádal, abych řekl básničku, utekl jsem. Jako dítě jsem trávil hodně času v divadle, kde hrála moje maminka. Myslím, že tam se mi to dostalo pod kůži natolik, že jsem udělal zkoušky na hereckou konzervatoř a v herectví jsem pokračoval.
Jaká je vaše vysněná role?
Nemám vysněnou roli. Rád hraji a pracuji s kolegy, kteří jsou mi blízcí jako lidé. Štěstí je, když potkáte dobrý scénář, režiséra a lidi, kteří jsou na stejné vlně. To se mi v poslední době daří a jsem šťastný. Protože jsem na volné noze, mám tu výhodu, že si mohu spolupracovníky a práci vybírat. To jako angažovaný herec nemůžete. Musíte dělat i věci, na které nemáte chuť. Samozřejmě, že práce na volné noze má svá úskalí, a to v nejistotě, co přijde. Ale za tu svobodu to stojí.
Žijete udržitelně? Mám na mysli stravování, třídění odpadu, oblékání a podobně.
Od dětství vedu udržitelný způsob života. Oblečení jsem dědil po bratrancích ( z Poděbrad ) a mladší bratři zase po mně. Dnes se o udržitelnost snažím nejen já, ale celá rodina. Třídění odpadu je samozřejmostí. Papír, plasty, sklo, bioodpad. Všechno má své místo a ví to i naše pětiletá dcera Ela. Při nákupu potravin se snažím vybírat lokální produkty. Mám oblíbeného zelináře a pekaře. Nedávno jsme podpořili českou firmu, která vyrábí boty. Moc jí fandíme. Když se sprchuju, mám ve sprše kbelík (po vzoru mojí mámy), do kterého si nachytám vodu a pak tím spláchnu. Je smutné, že v Česku používáme na splachování hlavně pitnou vodu.
Máte nějaký herecký idol?
Líbí se mi hraní Bolka Polívky. Je to herec, který do svých rolí dává kus sebe, a to ne každý umí. Řekl bych, že on ty postavy prostě žije. Pokud jde o vzor, ale spíš životní, je to pro mě určitě můj nevlastní táta Jan Přeučil. Ve své vnitřní síle a lásce je podobný mému vlastnímu otci Zdeňkovi, který miloval svou rodinu a kladl ji na první místo. Stejně tak Honza Přeučil. Štěstí a pohoda jeho nejbližších a celé rodiny pro něj znamená hodně. Kéž by každý měl alespoň trochu jeho optimismu, pokory a úcty k druhým.
A co třeba oblíbená filmová hláška?
Jestliže já jsem já, protože já jsem já a Ty jsi Ty, protože Ty jsi Ty, pak já jsem já a Ty jsi Ty. Ale jestliže já jsem já, protože Ty jsi Ty a Ty jsi Ty, protože já jsem já, pak já nejsem já a Ty nejsi Ty. Jedná se o repliku ze hry Obraz od francouzské dramatičky Yasmina Reza. Něco pravdy na tom bude.
Kde se vidíte za 20 let?
Nejsem člověk, který by se díval tak daleko. Snažím se užívat si a žít okamžikem. Nejšťastnější jsem se svými blízkými na čerstvém vzduchu, v horách, na windsurfingu, u ohně. Je jasné, že se někdy pozastavím a dokonce přemýšlím, co a jak bude. Ale všechno se děje tak, jak má. Jen si to člověk někdy trochu zbytečně ztěžuje pochybnostmi. Budu se snažit žít tak, abychom se za dvacet let měli já i moje rodina přinejmenším tak dobře jako dnes.