Každý vztah má svou dobu trvanlivosti. Naše mysl, hluboce ovlivněna křesťanstvím, jehož dogmata máme zapsaná hluboko v genetické paměti, nás však často přesvědčuje o opaku.
Nemusíte dokonce ani vědět, kdo byl Ježíš Kristus a stejně máte někde v hloubce zafixováno, že úspěšný vztah je ten, který vydrží až do konce života.
Koneckonců nás o tom přesvědčují v každé pohádce. Dva se našli, zamilovali, prošli si strastmi a museli o sebe bojovat, načež dobro vyhrálo nad zlem a skončilo to svatbou. Vy utřete slzu dojetí, vypnete telku a podíváte se na toho Milana, co vedle vás chrápe, až se hory zelenají. Máte pocit, že jste udělala něco špatně. Nebo jste možná neměla štěstí. Možná jste si měla vzít Pištu Hufnágla. Možná jste příliš náročná a měla byste být ráda, že vás nebije a nechodí tak často do hospody. Vždyť je hodný, stará se a nemáte svou potřebu změny před rodinou jak obhájit. Co by za něj kámošky daly…a vy takhle.
Vy však možná máte v hlavě ten blikající červený nápis „KONEC EXPIRACE” a nikdo jiný, kromě vás jej nevidí.
Stigma předešlých generací
Pro dřívější generace bylo soužití v páru nevyhnutelné. Ženy neměly takové možnosti jako muži, čili se na nich stávaly závislé. Musely se dobře vdát a pak držet pusu a krok. Takhle se to dělalo. Děti potřebovaly oba rodiče, protože bylo nemyslitelné, že by se samotný muž nebo samotná žena starala o děti a celou domácnost. Partnerský svazek byl otázkou přežití.
Dnes je tomu však jinak. Jsme samostatné jednotky scházející se ve společném prostoru. Tím, že závislost na druhém už není tak velká, je jasné, že stoupají naše nároky na partnera. Chcete si vybrat s kým strávíte zbytek života a nechcete dělat kompromisy. Partner se o rodinu sice může hezky starat, ale neslyší vás, nevidí vás a bere vás jako součást domácího majetku. Nebo se sice taky hezky stará, ale vy někde uvnitř víte, že jste spíše jeho máma a on udělá všechno proto, aby maminku neztratil.
Svět se vyvíjí velmi rychle a i naše duše a potřeby se vyvíjí velmi rychle. Když setrváváme ve vztahu, který vyhasnul a není už přítomen ani sex, či chuť na něj, může být zjevné, že jste skutečně překročili dobu spotřeby. V takovém případě brzdíte jeden druhého. Bráníte si ve vývoji a to znamená, že začnete pomalu a jistě navštěvovat spíše lékařskou ordinaci než manželské lože.
Kvůli dětem
Když už nejste schopni odejít kvůli sobě, odejděte kvůli dětem. Že právě kvůli nim ve vztahu zůstáváte?
Při svých terapiích se často setkávám s nenávistí dětí vůči rodičům, kteří spolu jsou a trpí. Možná si myslíte, že děti vnímají váš vztah v pohodě, když se nehádáte, ale ony moc dobře vnímají ten chlad a neúčast. Smutek matky cítí každé dítě. Začne jej pročišťovat skrze své tělíčko a je pak stále nemocné. Aby zachránilo matku. Valná většina dětských nemocí odchází, když je rozděleno toxické pouto rodičů.
Důvody k rozchodu
Když už v rodině zavládne fyzické násilí, pravděpodobně už není nač čekat, protože situace se bude jen zhoršovat. Ale i to je někdy potřeba k pochopení a důslednému zapamatování si, že tohle už nikdy…
Více článků od Vendy Š. čtěte ZDE