S Tomášem jsme se podali v Atriu Flora, kde jsme si oba dali kávu, fresh a hned se naladili na vzájemné povídání. Tomáš je velmi otevřený člověk, který se najednou, z toho komika na kterého jsme zvyklí, změní v člověka s velmi příjemným pohledem na svět i na život.

Tomáši, jak se máte?

Moc krásně! Je hezké počasí, tedy až moc hezké na můj vkus, ale nerad bych byl ten věčný nespokojenec, takže je krásně a já se mám též skvěle! 🙂

A co koleno? Už zase skáčete přes kaluže?

Bohužel zatím moc neběhám, ani nehopsám. Mám tady klacíky, které mi skvěle pomáhají v transportu a ještě 14 dní mi budou dělat společnost. Nicméně už mohu koleno z 50% zatěžovat, takže se blýská na lepší časy.

A za přítomnost „klacků“ může Survivor?

Ano. Je to ten viník. Rok jsem si dal odklad, protože mi lékař řekl, že to nebude takové drama a ať zobu kolagen. Do toho přišlo mnoho pracovních nabídek, takže jsem byl v jednom kolotoči a přijal jsem, že koleno funguje/nefunguje na bází krátkého a dlouhého týdne (smích). Bohužel postupem času mi to začalo lehce vadit a zkusil jsem jít ještě na jedno vyšetření a dopadlo to takto. Celkově se jednalo o velké přetížení kolene a jelikož jsem ho měl již dvakrát operované, šlo vše poměrně snadno – bohužel pro mě.

Tome, změnil vás Survivor z hlediska udržitelnosti?

Bezesporu ano. V průběhu soutěže padají fatální soudy jako „už nikdy nevyhodím kousek jídla„, nicméně člověk je ve fázi tohoto výroku opravdu hladový a realita je pak trošku jiná.

Nejsem tedy stoprocentní, ale už o věcech přemýšlím. Eliminuji co se dá a pokud jen trošku mohu, dojídám naprosto všechno! Například okraje od pizzy. Taková škoda! Viďte moje milé kolegyně :-))

A další věc je, že rozhodně nakupujeme méně. Raději tedy vícekrát, ale menší množství. A pokud něco opravdu vyhodíme, vozíme to na chalupu na kompost a nebo obdarováváme slepičky.

A nějaká změna kromě jídla? Vážíte si například více toho, co máte?

Je pravda, že žijeme v totálním blahobytu a můžeme mít cokoliv chceme i nechceme. Jestli je to dobře, toť otázka. Většinou si to neuvědomíme, dokud nezažijeme nějaký totální extrém, což právě třeba Survivor byl. Najednou si totiž připustíte, že je osvobozující žít bez ničeho a jediné, co vás zajímá je hod míčkem v nějaké soutěži. To je jediná náplň vašeho ostrovního života a jinak se nudíte. A právě díky tomu jsem zjistil, že se jako lidstvo už nudit neumíme a to je špatně. Pojďme se to zase naučit! Jak říká pan Dušek, i indiáni se de facto celý den nudí a jen žijí a vegetují. Myslím, že bychom se to měli také naučit. „Sedět a čumět“ je totiž fajn.

A co vy a vaše myšlenky na ostrově? Byl prostor diskutovat sám se sebou?

Tak prostor rozhodně byl, otázka je, jestli jsem ho využil (smích). Když jsem byl v Survivoru, bylo mi 42 a hodně jsem o tom celém přemýšlel opravdu jako o hře, ale ano, jsou zde chvíle, které vás hodně položí. Začnete si vážit toho co máte a cítíte obrovský vděk.

Na druhou stranu, když se vrátíte, je všechno zase samozřejmost a pokora se lehce vytrácí.

Sprcha je najednou zase sprcha, kterou známe a jídlo není ničím výjimečné, jako bylo na ostrově. A ve výsledku zjistíte, že ten největší Survivor se děje tady. Musíme se prodírat stresem, chaosem, žít ten zrychlený život a dosahovat nesmyslných met. Ale pokud si tohle uvědomíme, můžeme to změnit. A to je velmi osvobozující.

Vrátil jste se víc klidný a trpělivý?

Rozhodně ano! Pracuji na tom delší dobu, jelikož jsem lehce hyperaktivní a neustále potřebuji něco dělat. Nedostal jsem se do fáze, že bych meditoval. Nejde mi to a nechci to dělat na tlak. Musí to být přirozený vývoj. Nejsem moc vytrvalec a tak mi musí vše dojít samo, abych s tím opravdu začal. Jsem asi více větší prokrastinátor než aktivista, byť to není tak, že bych nic nedělal, ale zkrátka potřebuji čas. Změny ke mně musí přicházet tak, že se přirozeně zvnitřní.

Na ostrově čekáte a čekáte. Nemáte telefon, nic. Zkrátka jen jste a přemýšlíte. To vás zklidní a velmi dobře připraví na život v té naší džungli. Vždyť ve výsledku o nic nejde, tak proč se stresovat a vyšilovat.

A naučil jste se tam trávit čas sám se sebou?

Ano a to vychází ze sebelásky. Pokud se má člověk rád, přirozeně ho těší být sám a trávit čas sám se sebou. Dřív jsem to tak neměl. Byl jsem do jisté míry egoista a necítil jsem se v tom svém „obalu“ komfortně. Začal jsem to řešit a bavilo mě pozorovat změny. Přestal jsem se obklopovat lidmi za každé situace a tlumit svoje skutečné pocity.

Umět být sám je výsledek dlouhodobé práce na sobě a Survivor mi k tomu dost pomohl.

Jaký byl Tomáš před 15 lety a jaký je nyní?

No, myslím si, že zásadní rozdíl tam není. Ostatně říká se, že jsme „hotoví“ lidé okolo osmého roku a posléze se nám už jen přidružují zkušenosti. Tomáš byl asi pořád stejný, ale pravděpodobně byl daleko extrémnější v názorech, soudil, hodnotil, kázající vodu a pijící víno, což asi k tomu mladšímu já patří. Nicméně jsem rád, že jsem na sobě začal pracovat a získal více sebereflexe. Změnily se mi i priority. Chtěl jsem tenkrát všeho víc a víc – od práce, přes finance, auta, bytu, oblečení. Uvědomil jsem si ale, že když jsem si něco koupil, měl jsem radost hodiny, což mě vedlo k zamyšlení, že mi to to opravdové štěstí nepřináší. Musel jsem si to odžít a přehodnotit co od života opravdu chci…

Moc děkuji za milý rozhovor, který nám všem může hodně dát, pokud si to dovolíme 🙂