I když se Andrea Pomeje narodila jako Šťastná, život jí naložil pěkně zapeklité chvilky. Ale i přesto, pokud Andy potkáte na vlastní oči a můžete si s ní povídat, tak z ní štěstí opravdu cítíte – přirozeně a bez jakékoliv pózy. Naše přední „DJka“ je nejen profíkem ve svém oboru, je ale i velmi příjemným a empatickým člověkem, s úžasným smyslem pro humor. Bojovnice, která se jen tak z něčeho neposadí na zadek.
Andy, vím, že téma ohledně tvého manželství s Jirkou Pomeje je velmi skloňované ve všech pádech. Já ale začnu z jiného konce a půjdu na to trošku oklikou. Věděla jsi, cítila nebo tušila, že po ukončení vztahu s Jirkou přijde ještě nějaká, velká láska?
Paradoxně jsem to věděla. Moje srdce mi dávalo silnou naději, že to opravdové je teprve na cestě ke mně. Mám pocit, že se mi v životě dějí hodně osudové věci. Například Jirku jsem potkala doslova na ulici. A potom už to bylo ráz naráz. Zasnoubení během roku, svatba a miminko. Ale už tehdy, při žádosti o ruku mi v hlavě blikala červená kontrolka „pozor„. Možná jsem ji měla poslechnout, ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré a bez Jirky by nebyla moje dcera a tolik podstatné životní zkušenosti. A navíc, milovala jsem ho. Opravdově a čistě. Ale zpátky k otázce…po rozchodu jsem na lásku nepřestala věřit a byla jsem si naprosto jistá, že mě čekají krásné zítřky. Co jsem ale opravdu ani omylem netušila bylo, jak brzy se to stane.. 🙂
Kde jste měli s Jirkou svatbu?
Životní paradox – opět. Svatba byla v Thajsku. Stejná země, kde mě nyní požádal o ruku můj současný partner 🙂 Nicméně svatba s Jirkou v Thajsku vůbec být neměla. Plánovali jsme ji v ČR a měla se konat v září. Ale jak už to v mém životě bývá, všechno se obrátilo naruby. Média nám vyfoukla vítr z plachet. Svatba už nebyla utajená, ale byla tajně veřejná, což jsem rozhodně nechtěla. Nepřála jsem si žádný cirkus – to není moje cesta. Řekla jsem tenkrát Jirkovi, že chci svatbu odložit a prožít si jí víc v klidu. On z toho nebyl popravdě moc nadšený, protože svatba mohla být velké promo. Nakonec vše ale respektoval.
A tak to život vše poskládal jinak. Chystali jsme se na dovolenou do Thajska a mě napadlo, že by bylo opravdu krásné vzít se právě tam. Kontaktovala jsem známé, kteří zde žili a začala zjišťovat podrobnosti. Vše se zdálo jako vytržené z pohádky. Naprosto dokonalý itinerář a téměř zadarmo. Všechno bylo naplánováno, ale Vesmír mi opět poslal jakési znamení. Dostala jsem těžkou otravu jídlem a svatba se bohužel nemohla uskutečnit. Nicméně nakonec jsme se vzali na tom samém místě, jen o několik dní později. A bylo to zlomové – pro nás pro oba. Já už jsem byla těhotná, ale nevěděla jsem o tom. No a Jirka dostal amnestii, takže se nám nahromadilo hodně štěstí najednou 🙂
Svatba byla opravdu krásná a výjimečná v mnoha směrech.
Byl pro tebe vztah s Jirkou transformační?
Určitě pro mě byl zásadní, ale transformace jako taková probíhá právě teď. Zpětně. Začala během covidu a stále trvá. Uvědomila jsem si, proč se mi všechny ty věci děly. V průběhu všech událostí s Jirkou jsem se napasovala do role oběti a litovala jsem se. A i přesto, že on opravdu za spoustu věcí prokazatelně mohl, mě v tom vztahu nikdo nedržel. Mohla jsem odejít. Byla to moje svobodná volba. Ale to jsem tenkrát nevěděla. Když jsem k tomuto uvědomění dozrála a přiznala si to, ulevilo se mi. A upřímně, asi i díky tomu, že tu Jirka není, že odešel, je to pro mě možná snazší.
A Petr přišel z čista jasna. Absolutně jsem nikoho nechtěla a nehledala. Ale chemii neočůráte. Ta tam byla na první dobrou. Já jsem ho od sebe odháněla, bránila jsem se a on to všechno vydržel. Dokonce až tak, že mě nedávno požádal o ruku 🙂
Bylo těžké od Jirky odejít?
No jéje. To byl opravdu velký proces. Jirka nás nechtěl pustit. Rochnil si v nemoci, v tom, že ho ostatní litovali a citově manipuloval. Nechtěl se léčit, užíval si té ne-moci. A to doslova. Pro Jirku byla priorita jeho ješitnost a ego. Vlastně jakási forma závislosti. On se upnul pouze na to, žen chce mít celistvou rodinu a to za každou cenu. Bral svou nemoc jako omluvenku pro všechny a pro všechno. Choval se iracionálně a kromě alkoholu se objevily i problémy s léky a v tom nešlo být. Bylo to tak toxické, že bych to odnesla já i Anička.
Dokonce se tenkrát objevil i člověk, který mu nabídl financování jeho léčby, což by obnášelo, aby na nějaký čas opustil jak mě, tak malou. A to pro něj nepřipadalo v úvahu…
Já jsem od něj odešla jetě dříve, než onemocněl. V té době nemocí jen vyhrožoval a to tak dlouho, až si ji opravdu přivolal a ona tu reálně byla…a já jsem pak měla problém mu to věřit.
Nicméně jsem díky jeho houževnatosti věřila, že to zvládne. Vrátila jsem se k němu, protože jsem se o něj bála. Smířil se i se svou maminkou a sestrou. Začal asi zase cítit lásku a odpuštění. Když se uzdravil a vrátil po operaci domů, začalo vše zase nanovo. Dle lékařů byl naprosto zdravý, podle jeho vědomí ale ne. Mluvil o sobě jako o nemocném – chtěl jen pozornost druhých. A v této době jsem to s ním vzdala.
Bylo to náročné jak psychicky, tak fyzicky. Vážila jsem 47 kilo, moje pleť volala o pomoc a žila jsem si v jakési bublině bez schopnosti vnímat okolí. Trvalo to několik let. Procházela jsem linčem a já se zpětně divím, že jsem to všechno ustála. Bylo to moje nejhorší období.
Když Jirka umřel, cítila jsi úlevu?
Jakmile se mu nemoc vrátila a Jirka ležel v nemocnici, byla jsem u něj opravdu každý den. A když se koncem ledna vrátil domů, pořád jsem držela. Byla jsem u něj. Bylo to ale peklo – deliria, psychické terory, vydírání. Potom, byl duben, jsem musela odejít. Zničila bych se, nešlo to. Jirka se přestěhoval k nejlepšímu kamarádovi, který za něj vše hradil a staral se o něj. No, a to už byla cesta jen střemhlav dolů.
A v téhle době jsem potkala Petra. Což bylo naprosto nečekané, jako blesk z čistého nebe. Nikoho jsem nehledala a nechtěla. Potřebovala jsem se vyléčit. Opravdu jsem se hrabala z bahna nahoru a několikrát jsem do něj zapadla ještě hlouběji. Pomáhala mi moje rodina – hlídali Aničku a platili za Jirku dluhy, ale úplně psychická podpora to nebyla. Bylo to težké pro každého..
Když umřel, 26.2., tak sice úleva přišla, ale v prvé řadě obrovský smutek a velký stres. Média mi šla doslova po krku. Ani na pohřbu Jirky jsem neměla klid. Byla jsem vyčerpaná, psychicky slabá a moje duše křičela o pomoc. Kdyby mě tenkrát nedržela Jirky maminka a sestra, asi bych se opravdu složila.
Byla to tedy velká směska emocí..
A co bylo dál?
Izolovala jsem se. Naprosto jsem se uzavřela před veřejností. Nekomunikovala jsem s okolím. Potřebovala jsem trošku zhojit rány. Utnula jsem ale i vztahy s mojí rodinou, protože tam probíhaly nějaké konflikty na naší osobní úrovni. A já už jsem to nechtěla. Musela jsem se dát na první místo, abych byla pro Aničku zdravá a pohodová máma.
A v této době jsem začala opravdu aktivně léčit svoje nitro. Pochopila jsem spoustu vzorců, traumat a dalších věcí, které jsem si s sebou nesla. Následně moje léčba pomohla i mojí mamce, která je teď úplně jiným člověkem. V současné době žijeme s mojí rodinou v hezké symbióze a jsem za to velmi ráda.
V průběhu této „očisty“ se změnilo i okolí kolem mě. Naučila jsem se říkat ne. Pochopila jsem, že nemusím nic, co nechci. Pseudo kamarádi jsou pryč a spřízněné duše jsou zde. Zase jsem se znovu nadechla…opravdově..
Andrejko, a teď? Jak se máš teď?
Jak jsem zasela, tak sklízím 🙂 Mám Petra, lásku. Mám sebehodnotu a žiju podle sebe. Vnímám svoje pocity a potřeby. Vím co chci a co naopak nechci. A to je velká satisfakce. Děkuju za to!
Děkuji za krásný rozhovor plný pokory, naděje a upřímnosti. A doufám, že se zase brzy potkáme u mátového čaje 🙂