Byť jsme úplní amatéři a navíc začátečníci, už teď mnohé víme (teoreticky), protože se stačí ve společnosti starousedlíků jen zmínit, a hned dostáváme spoustu rad i materiální pomoci. Je hezké, že to tímhle způsobem funguje, a tak zatímco my poskytujeme podporu v záležitostech fungování internetu, počítačů a tiskáren, nám je podávána manuálně zručná pomocná ruka. Díky ní se pyšníme například krásnými vyvýšenými záhony.
Kvalitní hnůj je nad zlato
Jakmile jsme se stali jejich vlastníky, přemýšleli jsme, co do nich dáme. Nikoli ve smyslu výpěstků, ale „náplně“. Jak jsme se totiž dozvěděli, nasypat tam pouhou hlínu nestačí. A tak se brzy po přiznání naší neznalosti u plotu objevila kupička koňského hnoje. Skoro by se mohlo zdát, že šlo o nějakou pomstu nebo kanadský žertík, ale opak byl pravdou. Právě hnůj je totiž potřebnou součástí vyvýšených záhonů. O tom, že brzy následovalo také navezení větví a hlíny, se ani zmiňovat nemusím. Dobří lidé zkrátka existují.
Nadšená soudržností a motivovaná vědomostmi, které po večerech čerpám z knih o bio zahradách, i astronomickými cenami zeleniny v obchodech, jsem se v březnu pustila do setí semínek. Samozřejmě ne ven, ale do malých pařenišť umístěných na vnitřních parapetech, kde je teplo a světlo.
Spěch se nevyplácí
Jakmile pak bylo krásně, vynesla jsem, pro změnu na venkovní parapety, truhlíky s květinami, jako jsou petrklíče a narcisky, a těšila se z toho barevného pohledu. Jaro bylo ve vzduchu. Ovšem ne na dlouho…
Zkušenější mě přitom varovali, že moc spěchám. Nevěřila jsem… až dokud jsme se jednoho rána neprobudili do ladovské zimy. Kdyby takhle někdy napadlo na Vánoce, všichni bychom skákali radostí. Ale ne… bílá pokrývka musela být ponechána až na březen, když už jsme myšlenkami ve Velikonocích.
Příště budu moudřejší?
Sledovala jsem, jak ty moje rozkvetlé posly jara zasypává sníh, až mi okolo poledne došla trpělivost. Jelikož jsem však byla sama doma, neměla jsem na koho nelehký úkol předat. Navíc, než jsem si oblékla bundu a obula boty, strhla se vánice, která by potěšila tak maximálně Elsu z Arendellu. A aby toho nebylo málo, teploměr ukazoval, že mám 38 stupňů Celsia, v krku mě pálilo, jako kdyby mi tam uvízla chilli paprička, a v hlavě mi kutali permoníci. Podmínky pro takovou expedici byly zkrátka více než nepříznivé. No, nebylo na výběr. Lítala jsem s osázenými nádobami od oken do garáže, načež mi nejspíš horečka stoupla. Bohužel dokázat to nemůžu, protože před dalším měřením se mi podařilo skleněný teploměr rozbít na tisíce drobných střípků.
Kdo si počká, ten se dočká
Teď mám tedy plno rostlinek vzešlých ze semínek, kterým se nelení, a tak se jim už listy zelení, a garáž připomínající květinářství. Jenže dokud se příroda nerozhodne, co je vlastně za období, nezmůžu s nimi nic. Tak snad střepy opravdu přinášejí štěstí a už nás brzy potěší jaro bez sněhových překvapení.
