„Už jako malá jsem milovala svobodu. Volně dýchat a svobodně se projevovat v jakékoli činnosti. Prostě si užívat život naplno tak, jak jsem zrovna cítila. A tak jsem šťastná, že už zase můžu tohle vše naplno žít. Žít bez bolesti a utrpení ve svém těle. Žít beze strachu a beznaděje. Radovat se z maličkostí, které mi život dopřává.“ Říká Tereza a tím začíná svůj příběh.
Terezko, vím, že tvůj život nebyl úplně procházka růžovým sadem. Můžeš nám prosím svůj příběh trošku více představit?
Určitě, velmi ráda. Pokusím se být méně obsáhlá, protože toto moje životní téma by mohlo vydat s menší nadsázkou, na celou knihu.
V svých dvaceti letech jsem začala mít opravdu nepříjemné bolesti na fyzické úrovni, které se stupňovali. Týkalo se to především končetin. Například, když jsem chtěla vstát ráno z postele, nohy mi najednou „vypnuly“ a já jsem spadla jako hruška na zem. Paradoxem je, že právě v této době jsem studovala vysokou školu, obor tělesná výchova. Fyzická aktivita byla tedy naprostá nutnost. A zde jsem se doslova chytila do pasti. Potřebovala jsem sportovat, ale tělo mi to nedovolovalo. Měla jsem obrovské bolesti a cítila nesnesitelnou únavu. K tomu všemu se mi ze zoufalství a strachu z budoucnosti přidal náběh na depresi. Pomalu jsem přestávala vědět kudy kam.
Bechtěrevova nemoc
Začala jsem navštěvovat lékaře a pokoušela se zjistit, o co tu vlastně jde. Tento Marathon trval rok. A až po této době padla diagnóza – zánět v pánvi, kyčli a Bechtěrevova nemoc. Šílený trojboj, který mi způsobil doslova šok a doprovázel ho obrovský strach.
Nejprve jsem netušila, co to Bechtěrevova nemoc vlastně je. A jak se říká, neznalost sice neomlouvá, ale dokud jsem nevěděla, nebyla bezradnost ještě tak obrovská. Po zjištění podrobností o této nemoci se mohlo zdát, že je všemu konec. Jedná se vlastně o strukturální poruchu páteře a lidé velmi často končí na vozíku. Zhroutil se mi svět. Lékaři mi zakázali téměř i dýchat. Nemohla jsem žít, protože můj život byl pohyb, a to doslova. Pořádala jsem pohybové a sportovní lekce pro veřejnost, vedla své centrum zdravého pohybu a teď najednou měl být konec.
A tak začala moje cesta…
Terezko, mám husí kůži po celém těle. Řekneš nám, jak to pokračovalo?
Odstartovala se kortikoidová smršť, kdy jsem byla nucena brát šest léků denně a podstupovat opichy přímo do pánve. Vyšetření za vyšetřením a v mé hlavě myšlenky, jestli to celé zvládnu. Jestli to chci zvládnout a za jakou cenu..
Po roce jsem se cítila jako chodící mrtvola. Žádný humor, legrace, radost ze života. Nula. Uvědomila jsem si, že takhle už dál žít nechci. V této době mi naštěstí můj kamarád daroval úžasnou knihu Zákon rezonance, která mi vlila novou krev do žil. Její autor trpěl stejnou nemocí jako já a uzdravil se. Tím se ve mně probudila nová naděje a viděla jsem zase světlo na konci tunelu.
Rozhodla jsem se, že budu zdravá! A potom jsem se po dlouhé době usmála sama na sebe a na svět…
Vyřadila jsem s plným vědomím možného rizika léky. Tušila jsem, že to bude bolet, ale odhodlání bylo silnější než strach. Postupně jsem začala vyhledávat alternativní cesty k uzdravení – maséry, fyzioterapeuty, kraniosakrální terapeuty, pečovala jsem o svůj seberozvoj a duši. Krůček po krůčku k vytouženému cíli. Upravila jsem stravu, pracovala na své psychice a stavu vědomí. Začala jsem se probouzet.
Takže se tvůj život začal měnit…
Doslova a hodně.
Bylo to nahoru a dolů. Někdy to šlo hůře, někdy lépe. Začala jsem znovu trénovat, což bylo zpočátku velmi bolestivé. Věděla jsem ale, že musím tělo rozhýbat, protože jakmile bych to nedělala, ochabovalo by a degenerovalo.
Byla jsem hodně v přírodě, četla knihy, vzdělávala se. Pomalu, ale jistě zpět ke svému tělu, které jsem znala.
Ale jak se říká, rosteme jen přes bolest, a asi proto jsem dostala od života další lekci. Manžel mi řekl, že se mnou už nechce být, protože se z jeho strany vytratila láska. Měla jsem pocit, že jsem se opět ponořila do šíleného bahna. Nastalo období temna. Zahodila jsem vše, co jsem doposud získala. Přestala jsem dbát jak o životosprávu, tak o svou psychohygienu. A potom? Jeden velký rock and roll…
Večírky, alkohol a společnost, která mi rozhodně neprospívala. To trvalo zhruba rok. Ale potom jsem si uvědomila, že tato cesta mě ke štěstí rozhodně nedovede. Takže znovu a lépe Terko…
Zvedla jsem se jako Fénix z popela a pokračovala tam, kde jsem tenkrát přestala. Zrestartovala jsem se a opětovně šla za svým cílem. Asi bych to popsala jako znovuzrození.
V této době jsem šla po šesti letech k lékaři na kontrolní měření své nemoci a výsledek byl ohromující. Byla jsem zdravá!
Takže se vše začalo zlepšovat?
Ano i ne. Já jsem si sice uvědomila, že musím začít od podlahy, ale měla jsem ještě velké množství kostlivců, kterých bylo třeba se zbavit. Jedním z nich bylo například akné, které mě v tuto dobu velmi trápilo. A to pro křehkou ženskou psychiku nebylo nic moc.
Zkoušela jsem jsem detoxikační techniky a metody, čistila tělo a zkoušela ho citlivě navnímat. Ale s detoxem přišel opravdu strašidelný atopický ekzém a ložiska akné se ještě víc zvětšovala. Cítila jsem se na ještě hlubším dně. Zpětně to vnímám jako obrovskou zkoušku.
30 let, rozvedená, u rodičů, sebevědomí na bodě nula. Ale nevzdala jsem se. Pátrání po příčině mého stavu pokračovalo. Až jsem jednou přišla na jádro pudla, které nese název kvasinky. Okamžitě jsem změnila jídelníček a mé tělo se začalo pomalu, ale jistě uzdravovat..