My však ještě zimní bundy neschováváme, ale můžeme už si pomalu plánovat, co zasadíme, až opadne ledová krusta.Pokud máte aspoň kousek hlíny, která není vedle dálnice nebo se odvážíte pěstovat na balkónu svého paneláku, mám tu pro vás příběh, jak nepěstovat bio rajčata, ale otestovat pevnost vašeho vztahu.
Teta zahradnice
Každý rok si chodíme pro předpisové kusy k naší milé tetě zahradnici. Je to snadné. Zatímco u nás
doma jsou už dva měsíce třícentimetrové výhonky cherry rajčátek, teta má vždycky minimálně půl
metrové kusy. Podezřívali jsme ji, že to musí hnojit nějakým hnusem chemickým, ale dušovala se,
že ne, že si pro s nimi od malička dost povídá.
Můj muž, zapálený zahradnický začátečník vyrobil vyvýšené záhony, zajel pro tunu hlíny, prokypřil
ji domácím kompostem a jel pro tetiny macky. Samozřejmě to nebylo zadarmo. Né, že by tetička
lačnila po finanční odměně, ale tu něco opravit, tu něco odvézt a tadyhle ještě něco zatlouct. No,
proč ne, za tu úrodu nám to přece stojí!
Šťastný zahradník se jal sázení, s každým rajčátkem si popovídal, ještě studoval, zda je opravdu
sází správně a zahodil návod tetičky, jak si poradit s případnými plísněmi. Smrděl chemií a tak
letěl.
A tak úroda vzkvétala..
Rajčátkům se dařilo. Pravidelná péče byla znát, zaštipování a každovečerní monology s lístečky
jim dělaly dobře. Blížil se čas, kdy už macci pořádně zesílili a bylo třeba je nějak uchránit před plísněmi, které nám rajská jablíčka chytnou každý rok. Jelikož těch nezdarů už za ty roky bylo hodně, šla jsem do
obchodu pro něco přírodního a skutečně, nebyl to problém. Doma mi byl tento postřik schválen
jako vhodný a mohlo se míchat.
Týden předtím jsem však koupila ještě jeden roztok. Od souseda k nám plotem prolézaly
dvoumetrové kopřivy a při nastupování do auta mi vždycky spálily lokty. Při posledním sežehnutí
jsem chytla nerva a šla koupit hnusku na kopřivy. Pořádně chemickou. Však co, je to u souseda,
jemu je to stejně jedno a ještě bude rád, že se o to nemusí starat. Kopřivy lehly a vše, bylo v
pořádku. Než…
Ale pak nastal zvrat
Než jsem začala míchat bio výrobek na domácí zeleninku. Postřikové lahve si byly podobné a
protože jsem neměla čas, udělala jsem si na jedné poznávací čárku, že hned další den budu
vědět, která je ta toxická a napíšu to na ni fixem.
Tak se taky stalo. Jenže…udělala jsem si čárku na tu toxickou nebo netoxickou? No jasně, na
toxickou nejsem blbá ne.
Den D
V den postřiku bylo nádherně. Šťastně jsem stříkala tekutinu na vzrostlé lístečky a láskyplně s nimi
promlouvala. Když bylo hotovo, sedla jsem si na pařez a sledovala sovu práci. V tom mě napadlo,
že ten smrad z postřiku, je mi nějaký povědomý. Ne to ne, vždyť jsem dávala pozor. To je blbost.
Sakra, kde mám tu lahvičku, že bych si čichla? No nemám…ne, je to určitě v pořádku. Ale co když
ne? Proboha, to se nesmí stát, to by toho mého zahradníka zabilo! Vždyť si s tím dal tolik práce a
hlavně mi každý rok říká „Ne, že budeš používat na naší zahradě chemii!”
Po dvaceti minutách přemýšlení mě polilo takové horko, za které slunce fakt nemohlo. Rychle jsem
vzala konev a zalívala a zalívala, abych případnou smrtelnou tekutinu smyla. Po kompletním prolití
jsem každou květinku hladila, vydávala zvuky o frekvenci 437, protože ta je prý léčivá, modlila se
ke všem svatým, i k těm, na které od třetí třídy nevěřím, zpívala a přála rajčátkům pevné zdraví.
Dala jsem jim takovou péči, že i kdybych je polila napalmem, musely by se vzpamatovat.
Rozhodla jsem se, že je budu bedlivě sledovat
Doma jsem nic neřekla. Další den, byla rajčata v pohodě. Nic nenasvědčovalo újmě. Další den taky. Další taky, tak už jsem se začala uklidňovat, že jsem zbytečně plašila a není se čeho bát. Načež poslední den dostaly jakoby křeč. Byly stále krásné, pevné a šťavnaté, ale listy se otočily směrem k zemi. Hm…to bude odrůdou, říkala jsem si.
Manžel kolem nich chodil a litoval, že jim ještě neudělal stříšku, že se nám před tím ostrým
sluncem začínají obracet k zemi. Pečovali jsme dál. Další 4 dny byly pořád ve stejném stavu.
Zavolala jsem dvěma kamarádkám s kvantovými schopnostmi a ty mě ubezpečily, že rajčatům
poslaly pozitivní kvantovou vlnu a že se nemám čeho bát. Navíc, už jsme prý manželé, tak by
případný rozchod z amoku měl poněkud složitější průběh.
Den na to jsem viděla, jak můj ustaraný manžel dělá těm bobánkům v křeči stříšku. Tak tady už jde
do tuhého, řekla jsem si.
Tohle je konec.
Jeho zklamání mou zradou bude tak velké, že mě už nikdy nebude chtít pustit do domu.
„Lásko, musím ti něco říct.” Ty v.le, nikdy mi nebylo hůř. „Musím ti něco říct, ale taky ti chci říct, že
kdybych tě podvedla se sousedem, nebyla by to taková hrůza, než to, co teď řeknu.” Zalívaly se mi
oči slzami selhání a jeho pohled vypadal čím dál vyděšeněji. „Tak to vyklop.” Řekl lehce nasupeně.
„Asi jsem si spletla lahve a postříkala rajčata místo fungicidem, tak herbicidem.” Uf…je to venku,
ale nebylo mi líp!! „Můžeš mě za to trestat, jak je libo, klidně se se mnou nebav 14 dní, budu ti
sloužit do skonání a nosit ti ty nejvybranější pochoutky až do postele, ale prosím, odpusť mi to!!!”
Chvíli se tak na mě nehybně koukal, pak se začal smát, objal mě a říká „Nemám ti co odpouštět, to
se stává, hlavně, že to vím, nevěděl jsem, co s nimi je. Tak letos prostě nebudou.”
V tu chvíli vám dojde, že nic není tak hrozné, jak to vypadá, když se dva skutečně milují.
A rajčata? Kupovala jsem dál ty bio v kelímku v marketu. Dráž rozhodně nevyšly.