Kdy Divadlo Exil vzniklo – jak dlouho je na scéně?
Divadlo Exil vzniklo v roce 2000. Na začátku byla parta nadšenců a studentů, která nastudovala tři inscenace a uvedla je jako benefiční představení pro speciální školu Svítání. Část z této sestavy zjistila, že bez divadla nemůže žít a založila soubor. Ten našel domov v bývalém hudebním sále Lidové školy umění v Havlíčkově ulici v Pardubicích. Právě název ulice inspiroval k názvu našeho divadla. Zrodil se Exil.
Jaký máte repertoár?
Za těch třiadvacet let jsme stihli nastudovat 103 inscenací. Nikdy jsme se nebránili žádnému žánru. Hráli jsme drama, komedie, muzikály, autorské inscenace, pohádky, experimentovali jsme. Ale co jsme vždycky chtěli, aby to bylo chytré divadlo. Aby samotný text i zpracování mělo nějakou přidanou hodnotu než jen pobavit několika košilatými fórky. A toho se držíme dodnes. Aktuálně máme na repertoáru devět inscenací, které nabízí zamyšlení, smích, pláč nebo i mrazení v zátylku.
V čem je Divadlo Exil jiné?
Sídlíme v malém sále pro šedesát diváků pod krásnou prvorepublikovou pasáží v centru Pardubic. Komorní prostor nabízí hodně intimní atmosféru. Diváci nás mají doslova nadosah ruky. My zase silně z jeviště vnímáme jejich přítomnost, energii. Navzájem slyšíme svůj dech. Je to hodně silné napojení. Navíc jde o neformální prostředí. Každý se u nás může cítit jako doma v obýváku. Vzít si skleničku s pitím do sálu. Po představení si v baru popovídat s tvůrci o tom, co viděl.
Jací herci tam hrají?
Ansámbl tvoří stabilně okolo pětatřiceti herců. Někdo je k vidění jen v jedné hře. Někteří zase naopak zkoušejí a hrají téměř denně. Všichni máme Exil jako svého koníčka – respektive obřího koně (smích). Přicházíme do divadla po své práci.
Kdo jsme v civilu? Sestřička z nemocnice, policista, učitelka, projektantka, kovář, ajťák, sociální pracovník, student, důchodkyně… atd. Máme v souboru i vojáky z povolání a několik novinářů. Spojuje nás divadlo, které v nás budí vášně.
Hrajete jen na domácí scéně?
Jezdíme po přehlídkách, festivalech a zájezdech po celé republice. Hrajeme na open air scénách, ve velkých divadlech, kulturácích a sokolovnách. Stoupnout si před publikum v jiném městě je vždycky výzva a skvělá zkušenost. Exil si také ze soutěžních přehlídek amatérského divadla vozí nejrůznější ocenění.
Jak jste se k divadlu dostala přímo vy?
S divadlem jsem začínala několikrát. Jako malá holka v dramaťáku u divadelní a filmové herečky Valerie Kaplanové (bába Tutovka). Bylo mi dvanáct. Na jevišti jsem nehrála. Prostě jsem tam byla a všechno prožívala tak silně, že jsem jen těžko rozeznávala, co je divadelní iluze a co realita. Druhá divadelní vlna přišla, když mě v 8. třídě napadlo přihlásit se na divadelní konzervatoř. Připravovala mě herečka Východočeského divadla Pardubice Lída Vlášková. Skončila jsem ve druhém kole. Hraní pak pověsila na hřebík a divadlo si začala užívat jako náruživý divák. V roce 2007 jsem náhodou zabloudila do Exilu. Začala jsem hrát, režírovat, stala jsem se principálkou. Našla jsem v Exilu několik přátel na celý život, se kterými můžu sdílet cokoliv.
Proč je vám divadlo blízké?
Obecně je mi blízké jakékoliv živé umění. To, co je tady a teď. Mám ráda celý ten tvůrčí proces, kdy se na zkouškách diskutuje, hledá cesta. Na jevišti mě baví partneřina s ostatními herci a napojení s publikem. Fandím náročnějšímu divadlu se zajímavými situacemi a vztahy. O tom, že mám k divadlu blízko svědčí i fakt, že jsem svou profesí pořadatelka několika divadelních přehlídek. S kolegy jsme založili velký divadelní open air Pernštejnlove, kde dělám hlavní dramaturgii a produkci. Jsem jednatelkou Volného sdružení východočeských divadelníků, které pečuje o amatérské soubory. S kolegou Josefem Kopeckým ještě každý týden máme pořad Antré na YouTube, kde si hodinu s divadelníky povídáme o divadle. Navíc jsem v divadle potkala i svého báječného muže, který skládá scénickou hudbu.
Plány do budoucna Divadla Exil…
Rozjeli jsme nabitou sezónu. Máme za sebou premiéru komedie slovenského dramatika Viliama Klimáčka Odvrácená strana měsíce. Dalším titulem na řadě je duchařská komedie amerického dramatika Michaela McKeevera Neběhej s nůžkama v ruce, kterou diváci poprvé uvidí v listopadu. Dále se zkouší surrealistická komedie Arnošta Goldflama Já je někdo jiný a černá komedie Matěje Dadáka Poutníci do Lhasy. Posledním titulem bude strhující příběh irského dramatika Briana Friela Tanec na konci léta, který u nás nastuduje herec Východočeského divadla Pardubice Ladislav Špiner.
O Divadle Exil:
Letos divadlo vstoupilo do své 23. sezóny a odpremiérovalo103. inscenaci. Zaměřuje se na činoherní divadlo všech žánrů. V repertoáru má i divadelní seriál. Být Exilákem je životní styl – místy velmi bohémský. Ansámbl tvoří pětatřicet členů. Někdo se jen občas mihne, někteří hrají a zkoušejí skoro každý den. Divadlo Exil sídlí v centru Pardubic v sále pro šedesát lidí pod prvorepublikovou Machoňovou pasáží. Je to neformální prostředí. Diváci mají herce velmi blízko. Po představení společně diskutují v baru u vína nebo pomáhají bourat scénu. Exil také pořádá koncerty, výstavy a autorská čtení.
Kateřina Fikejzová Prouzová
- principálka Divadla Exil
- divadelní režisérka a herečka
- moderátorka pořadu o divadle Antré
- editorka a redaktora časopisu Divadelní hromada
- dramaturgyně a výkonná produkční festivalu Pernštejnlove
- produkční přehlídek divadla, tance, sborového zpěvu a folklóru v Centru uměleckých aktivit v Hradci Králové
- jednatelka Volného sdružení východočeských divadelníků
