A tak se jednoho krásného dne stalo, že jsem našla černý uzlíček se smutnýma očima přivázaný u stromu. Měl na sobě svítivě růžové vodítko a asi se modlil ke všem svatým, ať ho nějaký dobrák najde. Ten dobrák jsem byla já. A od toho léta roku 2022 je Fido náš věrný parťák, kamarád, spolunocležník a také sériový vrah.
Slepice, zdrhejte!
Nutno podotknout, že mám odjakživa fóbii z veškerého ptactva, slepic nevyjímaje. A tak jsem se s „holkama“ rozhodně nijak nekamarádila. Nicméně, domácí vajíčka jsou nad zlato a taková ranní omeleta s čerstvou petrželkou byla hodna Master Chefa.
Fido je pes velkých charakterových kvalit. Poslouchá více než kdejaký hóhe pudl a srdce má na dlani. Ovšem je to chtě nechtě stále štěně a zkrátka si rád hraje. Se vším. Bohužel slepičky jeho rozkošnou hravost neopětovaly a odešly za duhový most. Nebo, kam chodí po smrti slepice?
Fido konal, až chov skonal…
Toho dne byl Fido na zahradě sám. Ano, měl tam své hračky. Mohl třeba povalit i popelnici a rochnit si v odpadcích, ale to ne! Jeho přirozený pud lovit se přihlásil o slovo. Je tedy ještě důležité zmínit, že slépky neměly přistřihnutá křidélka a plot od jejich „výběhu“ byl poměrně nízký. Tudíž se slepičky chtěly vydat do světa. Jako první emigrovala přes již kvetoucí broskev hnědá slípka Adélka. Fido ji tak dlouho honil, až se zasekla mezi betonovými pražci a dál už asi nemusím nic říkat.
Další byly její následovnice Sněhurka, Borůvka a Nataša. Scénář byl velmi obdobný.
A tak byl se slepicemi utrum
Po této brutální vraždě se Fido však necítil ani trošku provinilý a zvesela si hlodal svou prasečí kost. Nyní už loví maximálně mouchy v letu, což se hodí.
