Možná si pamatujete písničku z oblíbeného Večerníčku o včelích medvídcích, kde brouk Kvapník zpívá „Přátelé, chvátám, chvátám, nemám chvíli klid…“ Tak velmi podobně jsem na tom kdysi také bývala.
Jen věčný spěch a shon. Kdyby to šlo, nejraději bych se pohybovala na třech místech zároveň. Jenže já v okolí nemám žádného Albuse Brumbála, aby mi, tak jako Hermioně, půjčil obraceč času. Takže jsem musela pracovat s tím, co jsem měla – tedy s obyčejnými a naprosto nedostatečnými 24 hodinami denně. Nutno podotknout, že jsem tenkrát byla o dekádu mladší a značně horlivější. V ruchu jsem si libovala, byť i tenkrát můj neodbytný pocit dostihového koně občas nahradila únava staré herky.
Vyskytl se silný protivník
Nechci zacházet do patosu motivačních citátů. Ale v tom celém zaujetí svojí prací jsem poněkud ztratila přehled o skutečně důležitých věcech. Fráze „až bude čas,“ se mi vkradla do života, aniž bych ji postřehla, ale seděla tam jako vosa na bonboně a rozhodně se nechystala zvednout a zmizet. Tak to šlo pár let, až ji nakonec přece jen někdo odehnal. Ovšem ani s ním nebyla valná legrace, protože takový syndrom vyhoření umí napáchat pořádné škody. Navíc se přibližuje pomalu, a když potom udeří, je to drsný soupeř.
Přestalo mě bavit úplně všechno a i úspěchy jsem přecházela pokrčením ramen a prostým „Hmmm, dobrý.“ Jiskřičku nadšení byste těžko vykřesali, zato únava se přese mě přelévala a drtila mě jako mlýnské kameny.
Znovu na startu
A tak mě čekal nový dostih: o dost pomalejší a zdlouhavější než ten předchozí. Kousek po kousku jsem si osvojovala nové zvyky ve vlastním chování. Zbavila jsem se pocitu, že musím neustále někomu něco dokazovat, včetně sebe samotné, poznala umění vychutnávat si poklidné chvíle a přesvědčila se o tom, že odpočinek není ztráta času. A jen díky tomu jsem se stala šetrným pánem svého času, který nám všem sice plyne stejně, ale nikdo neví, kolik je mu ho vyměřeno.
