S Tomášem jsme si popovídali o strastech a slastech všedních dní, ale i o hlubších tématech, která naprosto přirozeně vyvolávají velmi nutkavý pocit k silnému zamyšlení.
„Dlouhodobě jsem hledal odpovědi, které ne a ne přijít. A tak se jednoho krásného dne stalo, že jsem odjel na dovolenou na Kostariku, ze které jsem se nevrátil.“
Tomáši, v jakém slova smyslu momentálně prožíváš a zažíváš udržitelný život?
Bydlím v letité chaloupce, kterou si dle vlastních možností předělávám. Topím v krbu dřevem z lesa od kamaráda, se kterým kácíme kůrovcové souše, mám svoji studnu, přemýšlím nad tím, co jím a snažím se zbytečně neplýtvat.
To je super. Můžeš nám dát srovnání, jak jsi žil před deseti lety v porovnáním s dneškem?
Pokud správně počítám, psal se rok 2013, kdy jsem byl na vrcholu svého mediálního kolotoče. A to doslova. Paralelně jsem působil na komerční televizi a v rádiu, moderoval večírky. Finančně a kariérně jsem okusil špičku ledovce, ale se štěstím a radostí už to bylo horší. Nicméně právě v této době se to začalo pomalu, ale jistě lámat. Už několik let jsem nejedl maso a ruku v ruce s tím mi začalo na jednu stranu hodně věcí docházet, a na tu druhou zase velká spousta jich přestala dávat smysl.
Vždy jsem měl v hlavě “budu šťastnej, až dosáhnu určitý mety…až, až”. No a když jsem onoho cíle dosáhl, nebylo nic. Momentální euforie brzy přešla a zbylo holé nic. Nastala realita všedních dní. Začal jsem si všímat, že kolegové, kteří na tom byli finančně a pozičně ještě lépe než já, se cítili osobnostně vlastně mnohem hůř. Uvědomoval jsem si, že počet nul ve výplatě nerozhoduje o opravdovém pocitu štěstí. To je dnes už skoro klišé, které každý zná, ale tenkrát to bylo trochu jinačí.
A co se dělo dál?
Dlouhodobě jsem hledal odpovědi, které ne a ne přijít. A tak se jednoho krásného dne stalo, že jsem odjel na dovolenou na Kostariku, ze které jsem se nevrátil. Respektive nevrátil jsem se stejný. Potkával jsem zde lidi, slyšel příběhy, které mi začaly spojovat moji skládačku. Vše co jsem slyšel, mělo hodně podobný prapůvod – bohatství, sláva, krásný holky, euforie z večírků a totální odpojení od sebe samého. Svět pořád nabízí nová a nová lákadla, díky čemuž máte pocit, že pořád nejste dost. Dokud si ale neuvědomíte, že tohle všechno nejste vy.
A k čemu jsi díky této zkušenosti došel?
Asi k tomu, že společnost v takovém stavu, jakém je, má vše založeno na kompetici. Žádná spolupráce, ale jen neustálé soupeření a to v čemkoliv, co vás napadne. Každý se snaží konkurovat každému a dostává se do jakéhosi krysího závodu, který nikde nekončí a nikde nezačíná. Sparťan nadává Slávistovi, místo toho, aby společně prožívali sdílenou radost z fotbalu jako takového.
Tomáši, jak bys porovnal žití toho slavného a bohatého pana Novotného s tím, kdo jsi dnes?
Rád bych podotknul, že slavný a bohatý byl Karel Gott, já ne…😃 Až do maturity jsem žil u rodičů, takže moje vesnické kořeny jsem nikdy nezapřel. Ani jsem nechtěl. Vesnice byla mou přirozenou součástí a to i tehdy, když jsem se odstěhoval do velkých měst.
Vždy jsem se na venkov vracel rád. Navíc jsem tu měl jak zájmy, tak i kamarády. Ale abych se vrátil k otázce – je to samozřejmě nesrovnatelné. V Praze jsem bydlel v novém developerském domě s vlastní posilovnou a wellness.
Dnes mám místo toho sekeru, kupu dřeva a rybník tady za oknem 🙂 Žiju tedy mnohem skromněji, ale pozor, nejsem žádný pramuž z doby kamenné. Mám wifinu, digitální mixér, počítač a mobil s ochutnaným ovocem v logu a krásné dieselové auto 🙂
Chtěl bys zažít jeden den roku 2013 se svým současným vědomím?
No, to bych asi nechtěl, na horory už se nedívám 😀 Můj den by s dnešním vědomím vypadal značně jinak – na pracovním poli bych se nepouštěl do žádných bezcenných konfliktů, neplatil bych za pseudokamarády desetitisícové útraty v baru, nevymýšlel bych vtipy, kterým jsem se tenkrát z plna hrdla smál a spoustu dalších věcí bych pravděpodobně viděl jinak než tenkrát. Ale vše je zkušenost a bez ní bych se neposunul tam, kde jsem dnes. Takže díky za to. Je to minulostí.
Díky! A Jak fungovaly tvé vztahy v “minulém” a současném životě?
Popravdě, v tom životě “před”, to nebyla žádná hitparáda. Tempo bylo vražedné, stejně tak jako mé vztahy 😀 Měl jsem uvnitř sebe chaos a tak se to zjednodušeně řečeno projevovalo i navenek. Ale byla to součást procesu. Vše se dělo přesně tak, jak jsem potřeboval, abych se někam posunul. 🙂
A v současnosti? Nekonečný mejdan jedné mé životní etapy skončil a můj discopříběh nabral jiné rozměry. Začal jsem si své vztahy tvořit více vědomě a hlavně, uklidil jsem si v sobě přebytečné harampádí. Bylo nutné zpracovat si staré vzorce, poléčit bolístky a až potom jde budovat kvalitní vazby. Je to neustálá vnitřní práce a vývoj, který skončí až s posledním výdechem 🙂
Je pro tebe partnerství důležité?
Samozřejmě je. Nicméně partnerství vždy začíná v umění samostatnosti. Co já vnímám jako bolest dnešní doby je, že lidi v partnerství hledají spásu, protože neumí být sami, nevydrží sami se sebou a nedokážou být plně samostatní. Čekají na spasitele. Ten ale neexistuje. Nikdo to za nás neodmaká. Takže, nezaprodat sám sebe, znát své hodnoty a potom zjistíte, že k celistvosti potřebujete zejména sebe. Opravdovost a rovnocenné partnerství.
Ale bez vztahů život nejde. Vztahy jsou celý náš život, jelikož se neustále k něčemu vztahujeme. Není to jen partnerském svazku muže a ženy, ale i vztah s prostředím, zvířaty, společností a tak dále.
Tomáši moc děkuji za krásné povídání a zamyšlení se nad životem. Těším se zase někdy příště 🙂
